Pobočný koncentrační tábor Groß-Rosen v Chrastavě/Bílém Kostele

Erinnerungstafel Chrastava

Erinnerungstafel Chrastava

V městečku Chrastava se nacházela továrna na munici patřící firmě Spreewerk GmbH se sídlem v Berlíně, dceřiné společnosti Deutschen Industrie-Werke AG (DIWAG).  Za tímto komplexem firem stál německý Wehrmacht, který už v roce 1936 začal vybudovávat pobočky v rámci válečných příprav.[1]

V této továrně bylo nasazeno celkem asi 1000 žen, nejčastěji židovského původu. Tyto ženy byly ubytovány v pobočném táboře tábora GroßRosen v Bílém Kostele.[2] První transport se 100 ženami přijel 24. října 1944 z Osvětimi-Březinka. Tyto ženy měly vězeňská čísla 7590176000.  V tom samém měsíci dorazil další transport s 200 ženami, jednalo se převážně o osoby pocházející z Francie, Belgie a Nizozemí. Mezi nimi bylo i několik Polek a Maďarek a žen dalších národností.

Poměry v továrně byly katastrofální. Němečtí mistři bili ženy a nutili je k přesčasům. Ale i tak trvaly obvyklé šichty 12 hodin. Ubytování v táboře Bílý Kostel, ze kterého musely ženy denně docházet do Chrastavy, bylo podobně mizerné. Ženy byly ubytovány ve stále existující čtyřpatrové textilce Jäger, která byla obehnaná ostnatým drátem. Tekoucí voda byla stejně ojedinělá jako dostačující strava. Zpočátku dozorkyně dokonce prodávaly na černo příděly jídla, což ale bylo později znemožněno vedením továrny. Snídaně se skládala z kousku chleba a náhrady kávy, popř. mátového čaje a večeře byla na způsob bramborové polévky. V neděli byly brambory s masovou omáčkou.

Kvůli nedostatečné hygieně se šířily vši přenášející tyfus, kterým některé ženy onemocněly. Kolik žen v táboře zemřelo chladem, hladem či podvýživou není známo.[3] Od ledna 1945 byl tábor stále častěji záchytným bodem pro evakuační transporty z východu. Tábor byl osvobozen 9. května 1945 Rudou armádou, kdy byl bez boje předán od SS.[4]

Mezi lety 1945–1948  došlo před mimořádným lidovým soudem k trestnímu řízení se čtyřmi bývalými dozorkyněmi tábora kvůli týrání vězenkyň a jiným prohřeškům proti lidskosti. Dozorkyně uvedly jako důvody svého jednání to, že chtěly docílit pečlivosti a lepšího výkonu práce. Herta Schöller a Maria Kunz byly v roce 1946 odsouzeny každá k 5 letům vězení. Dozorkyně Lisbeth Herkner byla odsouzena k 7 letům žaláře a Maria Ditrich zproštěna viny.

Nejhorší z dozorkyň, která byla obzvláště surová a krutá vůči vězenkyním, Juttě Dienel, se podařilo utéci do Západní zóny. V roce 1976 přerušilo státní zastupitelství v Kolíně její trestní stíhání poté, co byla již od roku 1972 po smrti.[5]

V roce 1995 byla v Chrastavě na muzeu pověšena pamětní deska, věnovaná vězněným židovským ženám. Na této desce stojí:

„Na památku mladých židovských dívek, deportovaných z Francie, Polska a Nizozemí do Osvětimi-Březinky, poté do tábora nucených prací v Bílém Kostele u Chrastavy, jako projev vděčnosti českým občanům, kteří jej osvobodili. Kdo půjdeš kolem, vzpomeň si! 9. květen 1945 – 10. květen 1995.“

 

Zprávu o táboře z roku 1944 najdete pod tímto odkazem:

http://www.gedenkkultur.info/wp-content/uploads/2011/08/Bericht-November-1944-%C3%BCber-das-Arbeitslager.pdf

Zprávu napsanou židovskou ženou zde:

http://www.gedenkkultur.info/wp-content/uploads/2011/08/Erinnerung-juedischer-Frauen-an-Chrastava-und-Bily-Kostel.pdf

 

Zdroje:

[1] http://de.wikipedia.org/wiki/Munitionsanstalt

[2] http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_Außenlager_des_KZ_Groß-Rosen

[3] Benz/Distel, a.a.O., Bericht einer Lagerinsassin vom November 1944:Http://library.fes.de/pdf-files/netzquelle/c-01653/3-kratzau.pdf

[4] vgl. dazu Wolfgang Benz/Barbara Distel (Hrsg.), Der Ort des Schreckens, Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager, Band 6, München 2007, S.364 ff.

[5] Benz/Distel, a.a.O.

 

Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.

Powered by WordPress | Compare Premium WordPress Themes
Gedenkkultur.info, c/o. Infoladen Zittau, Äußere Weberstraße 2, 02763 zittau