Koncentrační tábor Leschwitz

Leschwitz-Posottendorf 1933 - Das KZ in der Tuchfabrik

Leschwitz-Posottendorf 1933 – Das KZ in der Tuchfabrik

Takzvaný „Schutzhaftlager“ (vězeňská část koncentračních táborů) Leschwitz zahájil provoz 15. února 1933. Zhořelecké SA si vybralo prostory původní textilky Josefa J. Hossera v Seidenbergské ulici. Ještě předtím, než se SA začalo „činit“ v těchto prostorech, byli vězni mučeni a týráni v garáži tzv. „Braunen Hauses“ (Hnědého domu) v Schützenstraße 6.

Obec Leschwitz-Posottendorf byla v roce 1936 nacisty přejmenována na „Weinhübel“. Přejmenování obce se odehrálo na základě myšlenky germanizace, kdy byla snaha o zahlazení slovanského původu obecních názvů. Historie osídlení tohoto místa sahá až do mladší doby kamenné. Po druhé světové válce připadla část obce – Posottendorf, ležící východně od břehu Nisy, Polsku a byla přejmenována na „Lasowice“. Druhá část obce – Leschwitz, ležící na západním břehu Nisy byla v roce 1949 přejmenována a připojena k Zhořelci, původní jméno už obci nebylo navráceno.

Na začátku března 1933 obsadili muži z SA-Sturm 19 zhořelecký lidový dům a dům odborových svazů. Došlo k zatčení funkcionářů sociálně demokratické strany (SPD) a odborářů. 2. května došlo k zatčení dalších 70 členů komunistické strany (KPD) a 120 sociálních demokratů. Dokumenty z 2. června 1933 dokládají, že byli do koncentračního tábora Leschwitz trasportováni „žebráci a osoby, které (…) jeví dojem vagabundů (…) a politicky podezřelých.“

Rovněž byli transportováni do koncentračního tábora. Podobně jako většina prvotních koncentračních táborů v Německu (dnes jsou takové tábory označované jako „wilde“ – doslova „divoké“), byl tábor Leschwitz umístěn na odlehlém místě, na kterém mohla SA mimo zraky veřejnosti provádět tyranii a mučení.

Paul Schwerin (1893–1970) vzpomínal na své dopravení do tábora: „ve výslechové místnosti visely ze stropu „vznešené“ rudé vlajky, rudé vlajky dělnického hnutí. Protože výslech i přes množství otázek, které mi kladli, nepřinesl kýžený úspěch, začali být neklidní. Hrozili mi pověšením. Na povel  SA-Truppführer Ernste Krügera mi zezadu přes hlavu přehodili plášť, dotáhli mě na pranýř a dostal jsem deset úderů přes holé hýždě“.

Patrně nejprominentnější vězeň, sekretář SPD pro Dolní Slezsko a poslanec v Říšském sněmu – Otto Buchwitz (1879–1964), byl zhořeleckou SA považován za úhlavního nepřítele. Bylo mu vyhrožováno smrtí, také byl zavřen ve „speciální“ cele v Leschwitzi, která stála z poloviny ve vodě. V květnu 1933 si jeho obhájci stěžovali u zhořelecké lékařské komory ohledně poměrů v koncentračním táboře Leschwitz. Na základě toho odjeli tři lékaři na inspekci do zmíněného tábora a potvrdili proti nejlepšímu svědomí nezávadnost. To bylo pro správu tábora podstatné, protože proti zatčení jednoho ze svých občanů protestovalo mj. i zastoupení Československa.

Rovněž církev, v podobě prorežimních „Deutsche Christen“, organizovala v těchto prvních koncentračních táborech bohoslužby pro vězně. Vězni zde však jen stěží mohli získat nějakou útěchu – pastor Friedrich Kiock předložil vězňům ke čtení Hitlerův Mein Kampf.

Denní program a činnost vězňů měly většinou náhodný charakter. Deset až dvacet vězňů pracovalo na polích leschwitzkých velkostatkářů, jiní museli loupat brambory, zametat dvůr nebo plnit specifické úkony pro soukromé účely Lagerkommandanta. Stávalo se, že museli po celý den vozit písek z jednoho konce tábora na druhý, bez toho aby činnost měla nějaký účel.

V Leschwitzi bylo vězněno pravděpodobně mezi 1200 až 1500 lidmi, z toho 300 trvale. Většinou se jednalo o komunisty nebo sociální demokraty, ale i o další bezpartajní odpůrce nacistického režimu ze zhořeleckého regionu. Režim tábora byl veden vyhlášeným SA-Standarte 19, které sídlilo ve Furtstraße 3, (směrem vpravo od Brückenstraße). Kommandant tábora, SA-Truppführer Ernst Krüger z Kohlfurtu (dnes Wegliniec ve vojvodství dolní Slezko), byl známý jako nanejvýš brutální a zkorumpovaný.

Poměry panující v táboře pronikaly stále častěji navenek. Krügel nechal pro své vlastní potřeby zatknout nepolitické řemeslné mistry, což vyvolalo velkou nelibost obyvatelstva.

Pravděpodobně z tohoto důvodu byl nakonec Krügel propuštěn a nahrazen Sturmführerem Langnerem. Výslechy vězňů namísto SA převzalo Gestapo (Geheime Staatspolizei). 30. srpna 1933 byl provizorní Schutzhaftlager Leschwitz nakonec uzavřen. Zbylí vězni byli přeloženi do jiných táborů.

V roce 1948 byl v Humboldthausu veden veřejný proces s bývalými příslušníky SA-Sturm ze Zhořelce. Ernst Krüger byl odsouzen na 15 let vězení se zvýšenou ostrahou a odsouzen k doživotní ztrátě občanských práv. Krügel k tomu, aby si mohl intenzivně připomenout své jednání, dokonce obýval byt v prvním patře továrny.

Zbývající příslušníci strážních oddílů SA byli potrestáni vězením v délce dvou až 8 let.

Dnešní vzpomínka

Na pamětní desce, položené v Seidenberger Straße v blízkosti centra Weinhübelu, stojí: „Na památku hrdinům odboje proti fašismu a válce. V roce 1933 zřídili fašisté v prostoru bývalé textilky, ležící u řeky Nisy ve Weinhübelu, koncentrační tábor, ve kterém byli nelidsky trýzněni antifašisté ze Zhořelce a okolí.“

Gedenktafel an das Lager Leschwitz

Gedenktafel an das Lager Leschwitz

Zdroje:
[1] dle Spolkového ministerstva spravedlnosti

http://www.mahnung-gegen-rechts.de/pages/staedte/Goerlitz/pages/GoerlitzKZLeschwitz.htm

 

Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.

Powered by WordPress | Compare Premium WordPress Themes
Gedenkkultur.info, c/o. Infoladen Zittau, Äußere Weberstraße 2, 02763 zittau